Přijetí dětské nedoslýchavosti

Když se setkáte s diagnózou Vašeho dítěte, pak je běžné, že můžete mít zmatené pocity, jako zlost a pocit viny.

Jak se tyto pocity budou vyvíjet, je závislé na tom, jak se jako rodič s nedoslýchavostí svého dítěte vyrovnáte. To může být popsáno jako tvárný proces různých pocitů - některé z nich můžete najít v níže uvedeném seznamu.
 

Pocit zmatenosti je zcela normální. Je třeba se připravit na budoucnost, mít určité množství zodpovědnosti.

Nejste osamoceni

Mnoho emocí může nastat z nezodpovězených otázek. Často jsou odpovědi na tyto otázky a následná možná řešení zdrojem velkého uklidnění. 
 

Proto mluvte o tomto problému s každým, kdo se s Vámi může podělit o své pocity, vnese trochu světla do Vašeho života nebo je i pouze ten kdo naslouchá. Otázky jako “Bude mít moje dítě se sluchovou ztrátou potíže?” nebo “Bude moje dítě mluvit normálně?” jsou v této situaci typické. Pamatujte, že na to nejste sami.

Prostředky k dispozici pro Vás I Vaše dítě

Můžete mluvit s Vaším sluchovým či sluchadlovým odborníkem, lékaři, ostatními rodiči, učiteli nebo s jinými nedoslýchavými osobami.

Tito lidé Vám pomohou nejenom zodpovědět Vaše otázky, ale jejich osudy Vám mohou přinést pozitivní pohled na celou věc.

Požádejte svého sluchového odborníka o nasměrování na různé organizace pro sluchově postižené ve Vaší oblasti.
 

Akceptování dětské nedoslýchavosti

Odmítání je normální reakce, se kterou se setkávají rodiče, kteří se právě dozvěděli, že jejich dítě je nedoslýchavé. První odmítání se objevuje během sluchových testů, které provede sluchadlový odborník.

Vzdor je charakteristický neochotou přijmout pomoc například od různých podpůrných skupin nebo svých vrstevníků. Odmítání i vzdor se používá k překonání bolesti a žalu.

Přijmutí přichází, když se rodiče předběžně vyrovnají s novou identitou. Rodiče pak často touží pomoci i jiným a stávají se aktivními v různých organizacích.

Integrace nebo přijmutí nastává, když se rodiče učí žít s dětskou nedoslýchavostí a přitom tráví čas i nad jinými věcmi.

Reference: Luterman, D. M. (2001). Poradenství pro osoby s poruchou komunikace a jejich rodiny Pro-ed, 1-207.